Víte, že... viry nejsou živé organismy, dokud nevstoupí do buňky?

Na první pohled to zní nelogicky: jak může něco být "napůl živé"? Přesto tak viry skutečně fungují. Mimo hostitelskou buňku jsou to pouhé biologické částice složené z genetického materiálu a ochranného obalu. Nejedí, nedýchají, nemají metabolismus, neumí se samy pohybovat ani rozmnožovat. Z vědeckého hlediska tedy nesplňují základní kritéria života. V okamžiku, kdy vstoupí do buňky, se však situace mění — aktivují se, převezmou kontrolu nad buněčným aparátem a stanou se "živými" parazity, kteří se začnou množit neuvěřitelnou rychlostí.

Klíčem k tomuto paradoxu je jejich jednoduchost. Virus je v podstatě genetická informace zabalená do bílkovinného obalu. Dokud je mimo buňku, chová se jako nečinný krystal. Některé viry dokážou přežít na površích hodiny, jiné dny nebo dokonce roky, aniž by se v nich odehrávala jediná biochemická reakce. Teprve když naleznou vhodnou buňku, naváží se na její povrch a proniknou dovnitř.

Uvnitř buňky se virus doslova "probudí k životu". Použije enzymy, energii a stavební materiál hostitele k výrobě svých kopií. Buňka postupně přestane plnit vlastní funkce a mění se v továrnu na viry. Někdy je výsledkem její prasknutí, jindy virus odchází přes membránu a infikuje další buňky. Tento proces je tak efektivní, že jediná infikovaná buňka může vyprodukovat tisíce až miliony nových virových částic.

To, že viry nejsou živé mimo buňku, má i praktické důsledky. Nelze je "zabít" tradičním způsobem, protože technicky nejsou živé — lze je pouze deaktivovat, narušit jejich obal nebo zabránit jejich vstupu do buněk. Právě proto jsou účinné dezinfekce, UV světlo nebo vysoká teplota, které vir znehodnotí. Stejně tak fungují antivirotika, jež blokují kroky nezbytné k rozmnožování uvnitř buněk.

Viry jsou tedy zvláštním mezistupněm mezi živým a neživým světem. Nejsou to organismy v pravém slova smyslu, ale jakmile proniknou do buňky, stávají se jedním z nejdynamičtějších "parazitů", jaké známe.

Autor článku: Daniel Dietl - Masáže Plzeň