Nanoplasty vs. mikroplasty: co a jak škodí v lidském těle
Jaký je rozdíl mezi mikroplasty a nanoplasty
Plastové částice dnes už neřeší jen ekologie, ale i medicína. Mikroplasty jsou drobné fragmenty plastu do velikosti 5 milimetrů, které vznikají rozpadem obalů, textilií, pneumatik a dalších výrobků. Nanoplasty jsou ještě mnohem menší — pohybují se v rozměrech srovnatelných s viry nebo velkými molekulami. Právě tato miniaturní velikost zásadně mění jejich chování v organismu. Zatímco mikroplast je spíše mikročástice, nanoplast se už chová jako biologicky aktivní nanočástice schopná vstupovat do buněk.
Jak se plastové částice dostávají do organismu
Vstupní cesty jsou nenápadné a každodenní. Plastové částice přijímáme pitnou vodou, potravinami i vdechováním prachu. Mikrovlákna se uvolňují z funkčního a syntetického oblečení při praní i nošení. Částice z pneumatik a městského provozu se víří ve vzduchu. Mikroplasty byly opakovaně nalezeny v balené vodě, mořských plodech, soli i domácím prachu. Nanoplasty vznikají dalším rozpadem těchto částic a díky své velikosti mají vyšší šanci projít biologickými bariérami. Expozice tedy není výjimečná, ale dlouhodobá a kumulativní.
Co mohou v těle způsobovat mikroplasty
Mikroplasty působí především jako cizorodý materiál. Větší část je sice z těla vyloučena, ale menší fragmenty mohou pronikat střevní stěnou do krevního oběhu. Výzkumy potvrdily jejich přítomnost v krvi, plicích i některých tkáních. Mohou mechanicky dráždit prostředí, ve kterém se nacházejí, a podporovat nízkoúrovňové zánětlivé reakce. Dalším problémem jsou chemické přísady plastů — změkčovadla, stabilizátory a barviva. Mikroplasty navíc fungují jako nosiče dalších škodlivin z prostředí, například těžkých kovů a organických toxinů.
Proč jsou nanoplasty považovány za rizikovější
Nanoplasty jsou z biologického hlediska nebezpečnější hlavně kvůli své velikosti a reaktivitě. Laboratorní studie ukazují, že dokážou pronikat buněčnými membránami a vstupovat přímo do buněk. Tam mohou zvyšovat oxidační stres, narušovat funkci mitochondrií a ovlivňovat buněčnou signalizaci. Experimentální modely naznačují, že některé nanočástice plastů mohou překonat hematoencefalickou bariéru i placentu. To znamená potenciální kontakt s nervovou tkání a vyvíjejícím se plodem. Přesné dopady na člověka se stále zkoumají, ale směr poznatků je opatrný.
Vliv na dýchací a imunitní systém
Plastové částice nepřijímáme jen jídlem, ale i dýcháním. Mikrovlákna a nanočástice jsou součástí vnitřního i venkovního prachu. Větší částice zachytí horní dýchací cesty, ale menší mohou pronikat až do plicních sklípků. Tam mohou vyvolávat lokální zánětlivou reakci a buněčný stres. U pracovních expozic v textilním a plastovém průmyslu už byly popsány chronické změny plicní tkáně. U běžné populace jsou dávky nižší, ale působení je celoživotní. Imunitní systém tak může být dlouhodobě zatěžován drobnými cizorodými částicemi.
Jak lze expozici plastovým částicím snížit
Úplně se plastovým částicím vyhnout dnes nejde, ale lze jejich příjem omezit. Pomáhá nepřehřívat jídlo v plastových obalech, omezit balenou vodu a preferovat sklo či kov. U syntetického oblečení dává smysl šetrné praní a filtrační sáčky na mikrovlákna. Vhodná je kvalitní filtrace pitné vody a pravidelné větrání interiérů. Rozumný přístup spočívá ve snižování dlouhodobé zátěže. Stejně jako u jiných environmentálních faktorů rozhoduje hlavně součet malých každodenních vlivů.
Autor článku: Masáže Plzeň a SM systém