Magnetická rezonance: přístroj, za který dostali Nobelovu cenu

Magnetická rezonance je to přístroj, který zásadně změnil způsob, jakým lékaři chápou páteř, mozek, klouby, svaly i vnitřní orgány.

Jak se lékaři dívali do těla před magnetickou rezonancí

Ještě před několika desítkami let měli lékaři k dispozici v podstatě jen klasický rentgen. Ten je skvělý na kosti, ale měkké tkáně na něm často splývají. Ploténky, nervy, svaly nebo vazy jsou na obyčejném rentgenu špatně viditelné nebo vůbec.

Později přišlo CT, které umožnilo vidět tělo po "řezech". To byl obrovský pokrok. Jenže i CT má své limity – hlavně pokud jde o jemné struktury, nervovou tkáň nebo chrupavky. Lékaři tak dlouho hledali metodu, která by dokázala zobrazit měkké tkáně skutečně detailně a bez použití rentgenového záření.

A právě tady začíná příběh magnetické rezonance.

Přístroj, který vznikl z fyziky, ne z medicíny

Základ magnetické rezonance nevznikl v nemocnici, ale ve fyzikální laboratoři. Vědci si už v polovině 20. století všimli, že atomová jádra reagují na silné magnetické pole a rádiové vlny velmi zvláštním, ale přesně měřitelným způsobem.

Dlouho šlo jen o laboratorní experimenty. Až v 70. letech přišel zásadní nápad: co kdyby se tento fyzikální jev dal použít k vytváření obrazů lidského těla?

Právě tento krok změnil všechno.

Nobelova cena za magnetickou rezonanci

V roce 2003 získali Paul C. Lauterbur a Sir Peter Mansfield Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Dostali ji za objev, že magnetickou rezonanci lze použít k zobrazování struktur uvnitř lidského těla.

Jeden z nich přišel na způsob, jak pomocí magnetického pole vytvořit obraz, druhý výrazně zrychlil a zdokonalil metodu tak, aby byla použitelná v praxi. Díky jejich práci dnes lékaři dokážou s neuvěřitelnou přesností zobrazit mozek, míchu, ploténky, klouby, svaly i vnitřní orgány – a to bez jediného řezu a bez rentgenového záření.

To je přesně ten typ objevu, který změní celou medicínu. A přesně proto za něj přišla Nobelova cena.

Jak magnetická rezonance vlastně funguje (lidsky a jednoduše)

Magnetická rezonance využívá silné magnetické pole a rádiové vlny. V lidském těle je obrovské množství atomů vodíku (hlavně ve vodě a tělo je složené ze 70% z vody). Tyto atomy se v magnetickém poli chovají předvídatelným způsobem.

Přístroj vyšle rádiový signál, ten se od těchto atomů "odrazí" a vrátí se zpět. Počítač z těchto signálů poskládá velmi detailní obraz jednotlivých tkání.

Každá tkáň reaguje trochu jinak – a právě díky tomu dokáže magnetická rezonance rozlišit sval, vaz, nerv, ploténku, mozek nebo třeba nádor.

Proč je magnetická rezonance tak výjimečná

Hlavní síla magnetické rezonance je v tom, že:

• nepoužívá rentgenové záření

• má extrémně vysoké rozlišení měkkých tkání

• dokáže zobrazit nervy, míchu, ploténky, vazy, svaly, mozek i orgány

• umožňuje odhalit problémy, které by jinak zůstaly skryté

Právě díky MRI dnes lékaři dokážou s velkou jistotou říct, zda bolest zad způsobuje výhřez ploténky, zúžení páteřního kanálu, zánět, nádor nebo jiný problém.

Kde magnetická rezonance doslova změnila medicínu

Největší revoluci udělala MRI hlavně v těchto oblastech:

• neurologie (mozek, mícha, nervový systém)

• ortopedie (kolena, ramena, klouby, chrupavky, vazy)

• páteř (ploténky, stenózy, výhřezy, útlaky nervů)

• onkologie (vyhledávání a sledování nádorů)

• vnitřní lékařství (játra, pánev, břicho, srdce)

Bez magnetické rezonance by dnes moderní medicína vypadala úplně jinak.

Proč vyšetření trvá déle a přístroj je hlučný

Na rozdíl od CT, které je velmi rychlé, MRI snímá jednu sekvenci za druhou. Každá sekvence zvýrazňuje jiný typ tkáně. Proto vyšetření často trvá 20–45 minut.

Hluk vzniká při rychlých změnách magnetických polí uvnitř přístroje. Je to normální součást technologie, ne porucha.

Má magnetická rezonance nějaké limity?

Ano, má. Především:

• nelze ji použít u některých kovových implantátů

• může být nepříjemná pro lidi s klaustrofobií

• je dražší než některá jiná vyšetření

• není ideální na kosti a akutní úrazy (tam často vítězí CT)

Ale pokud jde o měkké tkáně a nervový systém, nemá dnes v medicíně konkurenci.

Autor článku: Daniel Dietl